1. Úvod - terminologie

Terminologie

Elektrokardiografie (EKG) je vyšetřovací metoda, která je založena na záznamu změn elektrického potenciálu, vyvolaných elektrickou aktivitou srdce, v čase a prostoru. Nejčastěji se u ní zaznamenávají změny potenciálu na povrchu těla, pouze ve speciálních případech se snímací elektrody umisťují i dovnitř těla (jícnové EKG, intrakardiální EKG).

Přístroje používané pro záznam signálu označujeme jako elektrokardiografy, samotný záznam pak jako elektrokardiogram; zkratka EKG může podle kontextu označovat jak metodu, přístroj, tak i záznam.

S ohledem na diagnostickou výtěžnost je elektrické napětí měřeno z definovaných pozic na těle vyšetřovaného. V praxi tato standardizace umožňuje provádět diagnostická rozhodnutí a porovnávat záznamy u jedné osoby v čase, nebo mezi různými osobami (např. vyšetřovaného k normě). Na místa zájmu přikládáme kovové nebo gelové elektrody. Přeneseně často označujeme i snímací body jako elektrody.

Při měření vždy potřebujeme určovat rozdíl potenciálů mezi dvěma pozicemi - elektrodami; proto vždy pracujeme s různými kombinacemi dvou elektrod. Tyto dvojice označujeme jako EKG svody. Svody můžeme klasifikovat buď podle umístění elektrod, nebo podle charakteru zapojení. U standardního EKG rozdělujeme svody podle umístění elektrod na končetinové a hrudní, ve speciálních případech pak používáme i zádové, jícnové atd. Nejběžnějšími způsoby zapojení jsou svody bipolární a unipolární. U bipolárních svodů se mění potenciály v průběhu srdečního cyklu na obou elektrodách, zatímco u unipolárních se mění potenciál pouze na jedné elektrodě. Tu pak označujeme jako diferentní elektrodu, zatímco u druhé - indiferentní - elektrody předpokládáme stálou hodnotu potenciálu.

Ve vlastním záznamu pak v české terminologii rozlišujeme pomalejší změny napětí, které podle tvaru označujeme jako vlny a rychlé změny - kmity. Anglická terminologie toto rozlišení nepoužívá, všechny změny označuje jako "waves" - vlny. Části záznamu, kde nejsou žádné změny přítomny, pak obecně označujeme jako izoelektrické linie; konkrétní výskyty pak popisujeme jako úseky. V mnoha případech jsou pro vyhodnocení záznamu důležité i časové parametry. Časové rozdíly mezi prvky v takových případech označujeme jako intervaly.

Význam a použití v medicíně

EKG je nejčastěji používáno v kardiologii, kde umožňuje posoudit elektrickou aktivitu myokardu a tím odhalit abnormality dané jak chybným vývojem převodního systému srdečního, tak i projevy chorob postihujících srdce - chronické či akutní formy ischemické choroby srdeční, stavů po infarktu myokardu či kardiomyopatií.

Méně často pak můžeme na záznamu EKG pozorovat i projevy systémových problémů - převážně poruch iontové rovnováhy (hlavně K, Ca), případně také některých případů otrav či předávkování léky.