5. Améboidní pohyb

Jak název naznačuje, buňky pohybující se tímto způsobem připomínají prvoka amébu (Obr. 8).  Mají spíše zaoblený tvar, který jsou schopné rychle měnit. Adheze k podkladu je velmi slabá, pohyb je tedy mnohem rychlejší než v případě mezenchymálního pohybu (až 20 µm/min) a buňka snadněji mění směr. Buňka má sice určitou polaritu, může však pružně měnit pozici svého „předního konce“ a tak rychle střídat směr pohybu. Klasickým příkladem buněk využívajících améboidní pohyb jsou leukocyty a makrofágy. Při pohybu ve 3D prostředí nedochází při améboidním pohybu k vylučování proteolytických enzymů, buňky místo toho hledají cestu mezi vlákny ECM a ostatními buňkami a protahují se mezi nimi. Používají přitom buněčné jádro podobně, jako kočka své hmatové vousy – umístí ho spíše v přední části buňky a zkoušejí, kudy jej lze protáhnout, aniž by se poškodilo.

Obr. 8  Améboidní způsob pohybu. Buňky neadherují pevně k vláknům ECM a také ji nerozpouštějí, ale spíše se mezi vlákny protahují.

Při améboidním pohybu nevytvářejí buňky filopodia ani lamelipodia, místo nich vznikají na předním konci buňky zaoblené výběžky zvané bleby (Obr. 9). V místě blebu se plazmatická membrána odpojí od aktinového kortexu (ke kterému je jinak zakotvena). Pod tlakem buněčného obsahu se bleb začne zvětšovat a postupně se na spodní straně plazmatické membrány uvnitř blebu začne formovat nový kortikální aktin schopný kontrakce. Po jeho smrštění dojde k zatažení blebu zpátky do buňky a obnovení buněčného kortexu.  Tlak potřebný k odpojení membrány od kortexu a k nahnání cytoplazmy do blebů v přední části buňky je generován kontrakcemi aktino-myosinových komplexů. Pohyb se tedy děje koordinovaným vytvářením blebů v přední části buňky a prouděním cytoplazmy vyvolaným kontrakcemi. Buňka může velmi rychle přesunovat oblast blebů po celém svém povrchu a tak měnit směr pohybu. (Podobný mechanismus se uplatňuje také při tvorbě membránových blebů během dělení buněk nebo během apoptózy.)

Obr. 9  Mechanismus améboidního pohybu.